|
|
|
| ||
Hvězdný prach |
| Kdysi dávno žil jeden mládenec, který toužil získat to, po čem jeho srdce prahlo. A třebaže na takovém začátku není nic nového (neboť každý příběh o každém mládenci, jenž kdy žil nebo bude žít, by mohl takto začínat), je na mladém muži i na příběhu, který se chystáme vyprávět, mnoho neobvyklého, i když ani on sám se o tom nikdy nedozvěděl všechno.
Ten příběh začal, stejně jako mnoho jiných příběhů, ve Zdi.
Vesnici Zeď najdete tam, kde stojí už šest set let, na vysokém žulovém výběžku uprostřed lesů. Domy jsou tu staré a hranaté, postavené z šedého kamene, s tmavými břidlicovými střechami a vysokými komíny. Protože skalní výběžek není nijak veliký, šetří domy místem, opírají se jeden o druhý, tisknou se k sobě a jen občas dovolí nějakému keříku či stromku usadit se těsně při své zdi.
Ze Zdi vede jen jedna silnice, klikatá polní cesta, prudce stoupající z lesa, kde ji lemují balvany a drobné kamení. Když po ní půjdete dál na jih, ven z lesa, stane se z ní opravdová silnice pokrytá asfaltem. A když půjdete ještě dál, rozšíří se do několika proudů, po kterých v každé denní i noční době uhánějí osobní auta i náklaďáky od města k městu. Nakonec vás dovede až do Londýna, ale Londýn je od Zdi celou noc jízdy.
Obyvatelé Zdi jsou nemluvní a zachmuření. Můžete je rozdělit na dva výrazné typy: rodilé Zďovany, stejně šedé a vysoké a přísné jako ta skála, na níž vystavěli svou vesnici, a ty druhé, kteří se ve Zdi během staletí usadili.
Dole pod vesnicí směrem na západ je les, směrem k jihu se rozkládá zrádně klidné jezero napájené potoky, jež stékají z kopců za Zdí směrem na sever.
Na těch kopcích jsou pole a lou-ky, na nichž se pasou ovce. Na východě jsou další lesy.
Ale úplně nejblíže je na východě velká, vysoká, kamenná, šedá zeď, podle níž dostala vesnice jméno. Je velice stará, postavená z velkých, hrubě tesaných žulových kvádrů, vybíhá z lesů a zase se do nich vrací.
Neila Gaimana jsme si blíže představovali v minulém čísle, takže pokud toužíte po nějakých informacích o autorovi, nalistujte si prosím stranu 32 v čísle 8 a čtěte obsáhlý stránkový profil. Dnes se budeme věnovat nové Gaimanově knize, která se mi dostala v mezidobí mezi Echy 8 a 9 do rukou. Jak asi po přečtení nadpisu snadno uhodnete, jedná se o titul s nicneříkajícím názvem Hvězdný prach, podle kterého se dá asi jen velmi těžko tipovat, o jaký půjde žánr.
A ono definovat žánr Hvězdného prachu pro mě nebylo úplně jednoduché. Na začátku to vypadalo trochu na pohádku, pak zase trochu na fantasy a k tomu všemu se přidala ještě myšlenka na dobrodružný román. Jak vidíte, mám teď v hlavě pěkný maglajz, což by recenzent v zájmu přehledu čtenářů míti neměl. Dobře, určování žánru tedy přeskočíme a raději se trochu projdeme příběhem, abyste byli více v obraze (z prvních dvou odstavců jste se toho moc nedozvěděli...).
Hlavním hrdinou je mladík Tristan Thorne, obyvatel pra-zvláštní vesnice zvané Zeď (neplést s albem The Wall, kultovním dílem Pink Floyd). Zeď se vyznačuje - kdo by to byl řekl - velkou zdí, za kterou se nachází Elfie, místo zázraků, mýtických postav, čarodějů a mocných pánů ze Stormholdu. Vesničané vstup do Elfie pečlivě hlídají a jen jednou za rok se díra ve zdi otevře. Tehdy totiž nastává čas trhu. Vesničané se jinak o zále-žitosti Elfie ani nestarají a žijí pohodlně tupým selským životem (ne že by snad na něm bylo něco špatného, to rozhodně ne).
Tristanovo dobrodružství začíná v době, kdy se zamiluje do mladé Virginie. Ta mu žertem slíbí vyplnit každé jeho přání, když jí přinese spadlou hvězdu. A naivní Tristan prochází skrze zeď a vydává se hledat přízrak spadlé hvězdy. Není ovšem sám. Po hvězdě pase výjimečně velký počet lidí a snad každý z nich se zdá mít lepší výchozí podmínky než selský synek Thorne.
Tři lordi ze Stormholdu pasou po hvězdě, neboť nese amulet zaručující vládu nad královstvím a je tu také čarodějnice pasoucí po hvězdě, aby jí vyrvala srdce a použila ho k účelu omlazení.
Jaké je Tristanovo překvapení, když za pomoci skřítka a svíčky dorazí ke hvězdě jako první a zjistí, že nejde o studený kus železa, ale o krásnou mladou dívku. Láska k Virginii ale vítězí a Tristan poutá hvězdu k sobě stříbrným řetězem a putuje s ní dlouhou cestu zpět.
Jak je snad alespoň trochu vidět z mého neumělého líčení příběhu Hvězdného prachu, je těžké najít hranici mezi fantasy a pohádkou a zařadit titul do jednoho z těchto dvou žánrů. Pro čte-náře je určitě důležitější, jestli se kniha dobře čte, a tady už jsem si přeci jen jistější v kramflecích.
Hvězdný prach je totiž podle mého názoru dobrá kniha, která vám zajistí minimálně hodinku, spíše dvě, pohodové četby.
V porovnání s Gaimanovou předchozí knihou (Nikdykde, viz recenze v Echu 8 na straně 32) sice vychází poražena, to ale neznamená, že by nestála za pozornost. Závěr? Nemáte-li co číst, s klidným srdcem sáhněte po Hvězdném prachu. Zklamáni nebudete.
Autor článku: |
|
|
